MIMO MÝTUS
Gladiátoři: historie za mýtem
Kým bojovníci skutečně byli, jak fungovaly souboje na míru a proč gesto palcem i slavná věta „my, kteří máme zemřít" jsou z velké části pozdější výmysl.
Check dates and availability ↗Kým gladiátoři skutečně byli
Většina gladiátorů nebyla svobodnými muži honícími se za slávou. Naprostá většina byla zotročená – váleční zajatci, odsouzení zločinci nebo otroci koupení přímo pro arénu – vlastnění lanistou, který gladiátorský sbor provozoval jako podnik a bojovníky pronajímal. Menšina byli svobodní dobrovolníci, tzv. auctorati, kteří se na určité období vzdali svého právního postavení výměnou za peníze, vzrušení nebo slávu; někteří byli zruinovaní aristokraté, jiní hledači adrenalinu. Gladiátoři zaujímali podivné společenské místo: právně zneuctění, vyloučení z řádné společnosti, a přesto schopní skutečné slávy a zbožňovaní davem. Bylo to brutální, vynucené řemeslo přestrojené za sport – blíž smrtícímu divadlu zkušených otroků než čestnému souboji svobodných rovných, jak to často naznačují filmy. Uchopit obě tyto pravdy najednou je začátek jejich skutečného pochopení.
Mnoho druhů bojovníků
Gladiátoři bojovali v párech přesně vybraných typů, každý s odlišnou výzbrojí a zbraněmi, a lákadlem bylo postavit proti sobě různé styly. Murmillo, těžce vyzbrojený velkým štítem, krátkým mečem a přilbou s hřebenem ve tvaru ryby, obvykle stál proti thraexovi s jeho zahnutou čepelí a malým hranatým štítem, nebo proti hoplomachovi s kopím. Nejnápadnější byl retiarius, který bojoval téměř bez zbroje se sítí a trojzubcem a spoléhal na rychlost proti silně chráněnému secutorovi, jehož hladká zaoblená přilba měla za úkol zabránit zachycení do sítě. Tyto dvojice nebyly náhodné: vyvažovaly pohyblivost proti zbroji, dosah proti ochraně, takže žádný typ nebyl jednoduše nadřazený. Součástí divácké znalosti bylo umět tyto souboje ‚číst', podobně jako dnešní fanoušci čtou taktický souboj protichůdných stylů.
Běžné typy gladiátorů a jejich souboje
| Typ | Zbroj a zbraně | Styl boje |
|---|---|---|
| Murmillo | Velký štít, krátký meč, přilba s hřebenem | Těžký, obranný, boj zblízka |
| Thraex | Malý hranatý štít, zahnutá čepel, vysoké chrániče | Hbitý, útočil přes štít |
| Retiarius | Síť, trojzubec, málo zbroje | Rychlý, držel odstup, chytal do sítě |
| Secutor | Hladká přilba, štít, meč | Pronásledoval retiaria, tlačil se blízko |
| Hoplomachus | Kopí, malý kulatý štít, dýka | Dlouhý dosah, útok z dálky |
Výcvikové školy
Gladiátoři se nerodili, ale vytvářeli ve výcvikových školách zvaných ludi. Vlastní velká římská škola, Ludus Magnus, stála přímo vedle Kolosea a byla s ním spojena podzemní chodbou, aby se bojovníci mohli na arénu přesunout nepozorovaně; její oválné cvičiště se dochovalo a je vidět dodnes. Nováčci žili pod přísnou disciplínou, dostávali záměrně sacharidy bohatou stravu – jedna přezdívka pro ně se dá volně přeložit jako ‚ječní muži' – a cvičili je bývalí bojovníci ve specializované práci se zbraněmi. Investice do každého muže byla značná, což je jeden z důvodů, proč by smrt při každém souboji dávala majiteli ekonomicky nesmysl. Zkušený gladiátor, který se líbil davu, byl cenným majetkem, který se udržoval naživu a zdokonaloval, ne lehkomyslně mrhal na písku.
Bojovali skutečně na smrt?
Obvykle ne. Dobře vycvičený gladiátor představoval vážnou investici a zabít ho při každém souboji by majitele zruinovalo, protože za smrt musel být odškodněn. Souboje měly rozhodčího, mohly se přerušit a poražený bojovník mohl požádat o milost – missio – která se často udělovala, zvlášť pokud bojoval statečně. Slavné gesto palcem je opravdu nejisté: latinské prameny zmiňují ‚otočený palec', pollice verso, ale nikdy jasně neurčují, který směr znamenal smrt, a úhledná konvence palec nahoru = dobré, palec dolů = zlé, kterou si představujeme, pochází z velké části z obrazu z devatenáctého století. Odhady se liší, ale mnoho gladiátorů přežilo mnohem víc soubojů, než naznačuje mýtus, a někteří si vybojovali svobodu. Smrt byla reálná a dost běžná, přesto nebyla zaručeným koncem úplně každého souboje.
Pozdrav, který nikdy nezazněl
Jedna z nejcitovanějších vět z arény – „Ave, imperator, morituri te salutant", zdraví tě ti, kdo mají zemřít – téměř jistě nikdy nebyla pokřikem gladiátorů. Římský spisovatel Suetonius ji zaznamenává jen jednou, pronesenou odsouzenci při inscenované námořní bitvě, kterou uspořádal císař Claudius, ne gladiátory v Koloseu, a neexistuje důkaz, že by šlo o běžný pozdrav před soubojem. Podobně jako úhledné palec nahoru a palec dolů se stala ‚antickou' hlavně opakováním. Oddělit skutečnou historii od hollywoodské verze je součástí toho, co dělá Koloseum tak zajímavým: pravda – donucení, ekonomika, zručnost, rozhodčí – je podivnější a lidštější než mýtus o odsouzencích, kteří před jistou smrtí vykřikují hlášku.
Sláva, svoboda a pár slavných jmen
Přes veškerou brutalitu dokázala aréna udělat z muže hvězdu. Úspěšní gladiátoři přitahovali graffiti, která obdivovatelé vyrývali na zdi Pompejí, objevovali se na lampách a mozaikách a podle některých svědectví byli i předmětem touhy. Bojovník, který přežil dost soubojů, mohl získat rudis, dřevěný meč symbolizující propuštění, a odejít na odpočinek – někteří pak trénovali další. Ženy bojovaly při vzácných, hodně komentovaných příležitostech, které autoři popisovali jako senzační novinku. A i císařové občas vstoupili do arény sami: Commodus se pověstně předváděl jako gladiátor, k hrůze elit, i když v zmanipulovaných a nesmrtelných soubojích. Gladiátor tak byl zároveň tím nejnižším z nejnižších a příležitostně i hvězdou – rozpor, který mnohé vypovídá o tom, jak Řím sledoval své hry a jak je potřeboval.