NA HRÁCH
Den her v Koloseu
Ranní hony, polední popravy, odpolední gladiátoři – podoba dne her, dav rozsazený podle hodnosti a velká plachta, která ho stínila.
Check dates and availability ↗Podoba dne
Den v Koloseu se řídil přibližným programem a znát ho pomáhá představit si stavbu v provozu, ne jako zříceninu. Ráno obvykle začínalo venationes, hony a představeními s divokou zvěří. Kolem poledne přišel nejponuřejší úsek – veřejné popravy, často odsouzených zločinců, inscenované pro dav, zatímco mnoho diváků odešlo na oběd. Odpoledne pak přineslo hlavní číslo, kvůli kterému diváci skutečně přišli: gladiátorské souboje, munera, sváděné v přesně vybraných párech až k vrcholu. Celá podívaná byla zdarma, financovaná císařem nebo úředníkem, který si tak kupoval přízeň lidu, a mohla trvat jeden den, nebo se při velké příležitosti táhnout mnoho dní za sebou. Šlo v podstatě o velkolepou celodenní zábavu, pečlivě odstupňovanou od zvířat přes krev až po hvězdné bojovníky.
Hony na divokou zvěř
Ranní venationes byly podívanou na exotické zabíjení v rozsahu, který si dnes lze jen těžko představit. Zvířata se do Říma svážela z celého tehdy známého světa – lvi a leopardi z Afriky, medvědi ze severu, krokodýli, pštrosi, dokonce i sloni – a buď na ně lovili ozbrojení specialisté zvaní venatores, nebo je nechávali bojovat mezi sebou. Z hypogea se dala vyzvednout propracovaná kulisa, aby se aréna proměnila v les nebo skalnatou krajinu pro danou podívanou. Antické prameny uvádějí obrovské počty zvířat zabitých při velkých zahajovacích hrách i pozdějších slavnostech; čísla jsou možná přehnaná, ale chuť na tento druh podívané a její nákladnost byly bezpochyby obrovské. Poptávka po zvěři byla tak velká, že se má za to, že prořídila divokou přírodu v částech říše.
Padesát tisíc lidí rozsazených podle hodnosti
Koloseum dav nejen pojalo; ono ho roztřídilo. Hierarchie římské společnosti se promítala přímo do rozsazení. Císař a Vestiny kněžky měli nejlepší místa u samého okraje arény; senátoři seděli v nejnižším patře, blízko dění, někdy na vlastních pojmenovaných sedadlech; za nimi a nad nimi jezdci, pak řadoví občané mužského pohlaví a úplně nejvýš, nejdál od arény, ženy a nejchudší. Číslované vstupy, schodiště a chodby – vomitoria – účinně naváděly každého držitele vstupenky do správného sektoru, takže se plné hlediště mohlo zaplnit i pak vyprázdnit s pozoruhodnou rychlostí. Sedět v Koloseu znamenalo na první pohled vidět, kde přesně stojíte v řádu samotného Říma.
Velarium: velká plachta
Proti římskému slunci měl amfiteátr pozoruhodnou odpověď: velarium, obrovskou zatahovací plachtu, kterou bylo možné natáhnout nad hlediště a stínit tak diváky. Řady kamenných konzol a otvorů vysoko na vnější zdi, viditelné dodnes, držely stožáry a lanoví, které ji podpíralo. Obsluhovat tuto obrovskou plachtovinu z plátna a lan měla podle dobových zpráv na starosti jednotka námořníků z císařské flotily v Misenu, mužů zkušených v práci s velkými plachtami ve výškách. Přesně do jaké míry velarium arénu pokrývalo a jak přesně se ovládalo, je spíš rekonstrukce než jistota, ale že velká sluneční plachta existovala, je dobře doloženo. Je to další doklad toho, jak vážně Řím bral pohodlí sledujících davů.
Jak udržet dav spokojený
Hry byly stejnou měrou politickým divadlem jako zábavou a císařové s davem zacházeli obezřetně. Volný vstup byl jen začátek: údajně se rozdávalo jídlo a mezi diváky se házely žetony – missilia – které se daly vyměnit za ceny od jídla až po, při zvlášť velkorysých příležitostech, mnohem víc. Aréna byla také jedním z mála míst, kde se obyčejní Římané a císař ocitli tváří v tvář, a dav to využíval k tomu, aby dal najevo své pocity – jásal, pískal, a dokonce naléhal na císaře, aby ušetřil oblíbeného bojovníka nebo napravil křivdu. Vládce, který dokázal náladu davu dobře číst, si vysloužil přízeň; ten, kdo dav ignoroval nebo projevil ve špatnou chvíli zbabělost či krutost, za to mohl zaplatit svou pověstí.
Pohledy, zvuky a vůně
Stojí za to zkusit si představit tu smyslovou realitu, protože tichá zřícenina o ní nedává žádnou stopu. Desetitisíce hlasů řvaly, lapaly po dechu a skandovaly; trubky a vodní varhany podtrhávaly dění; písek se mezi souboji hrabal, občas provoněný, aby zamaskoval to, co se během dne prolilo. V horku, pod plachtou, namačkaný rameno na rameno, dav jedl, sázel na výsledky a fandil oblíbeným bojovníkům, tak jako dnes fanoušci sledují sportovce. Námořníci pracovali s lanovím nahoře, zvířata řvala z padacích dveří a pod nohama všech vřelo hypogeum nevídanou dřinou. Stát dnes na dně arény, v tichu, je nejblíž, jak se můžete přiblížit tomu zaniklému hluku – a vědět, co kdysi vyplňovalo to ticho, je to, co dělá prázdný ovál mimořádným.