POSTAVENO NA VĚKY
Jak bylo Koloseum postaveno a přežilo
Postavené za deset let z travertinu a betonu na vysušeném Neronově jezeře, poničené zemětřeseními, rozebrané na stavební kámen – a nakonec zachráněné tím, že na lidech záleželo.
Check dates and availability ↗Neronovo jezero a politický dar
Koloseum stojí na pozemku s pointovaným příběhem. Po velkém požáru roku 64 n. l. zabral císař Nero rozsáhlou plochu vypáleného centra města pro svůj rozlehlý soukromý palác, Domus Aurea, včetně umělého jezera v údolí, kde dnes stojí amfiteátr. Neronova okázalost se stala pověstnou a po jeho pádu udělali noví flaviovští císařové vypočítavé gesto: jezero vysušili a přesně na místě, které si Nero přivlastnil pro sebe, postavili kolosální amfiteátr pro lid. Vrácení půdy veřejnému potěšení bylo stejnou měrou propagandou jako štědrostí – viditelným odmítnutím nenáviděného předchůdce. Samotné místo, nízko položené a už vysušené, se navíc hodilo pro stavbu, která potřebovala pevné základy a později i suchý suterén.
Z čeho je postaveno
Koloseum je mistrovskou ukázkou volby správného materiálu pro danou práci. Jeho velká kostra – pilíře a vnější zeď – je z travertinu, tvrdého vápence těženého v Tivoli a dováženého do Říma, skládaného do bloků a kdysi spojovaného železnými skobami. Lehčí sopečný tuf a cihlami obložený římský beton vyplňují horní patra a klenby, čímž se snižuje váha tam, kde na čisté pevnosti tolik nezáleželo. Římský beton, směs vápna, sopečného popela a suti, byl tichým zázrakem, který celou stavbu umožnil: nalitý do zakřivených kleneb a vybíhajících chodeb dovolil stavitelům rychle vztyčit samostatně stojící konstrukci obrovské velikosti. Mramorové sezení a dekorativní obklady, které to vše kdysi zdobily, jsou dávno pryč, ale inženýrská kostra pod nimi je důvod, proč toho tolik stále stojí.
Postaveno pro davy, postaveno rychle
Na stavbu takových rozměrů vyrostlo Koloseum ohromující rychlostí – zhruba deset let od Vespasianova začátku kolem roku 72 n. l. po Titovo slavnostní otevření roku 80 n. l., přičemž Domitianus brzy poté přidal nejvyšší patro a hypogeum. Jeho návrh je nemilosrdně praktický: kruh obloukových vstupů, číslovaných pro držitele vstupenek, napájí systém schodišť a chodeb – vomitoria – které dokázaly s pozoruhodnou účinností zaplnit nebo vyprázdnit desítky tisíc míst. Čtyři patra arkád se zvedají v klasických řádech, částečně konstrukce, částečně podívaná. Oválný půdorys dává každému místu výhled na dění a umožňoval, aby se hluk davu stupňoval. Byl to v podstatě skvěle navržený stroj na shromažďování, třídění a rozptylování obrovského publika – vzorový stadion, který stavitelé rozeznávají dodnes.
Zemětřesení a pomalý úpadek
Koloseum, které vidíme, je poškozená stavba a to poškození vypráví příběh. Velká zemětřesení v průběhu staletí – z toho nejhoršího bývá viněno jedno z raného středověku – strhla velkou část jižního vnějšího prstence, což je důvod, proč jedna strana stále ční do plné výšky čtyř pater, zatímco druhá je obnažená až na vnitřní jádro. Samotné hry zanikly zhruba v šestém století, jak se měnila říše i její ekonomika, a rozlehlá stavba ztratila svůj účel. Během následujících staletí sloužila postupně jako pevnost šlechtického rodu, útočiště i místy jako prostor, kam byly vtěsnány dílny a obydlí v jejích obloucích. Stavba bez funkce se na dlouhou dobu stala prostě lomem čekajícím na využití.
Rozebrané na stavební kámen
Po velkou část středověku a renesance se s Koloseem zacházelo jako s pohodlným dolem předem opracovaného kamene. Jeho mramor se pálil na vápno nebo se odsekával na obklady a bloky travertinu se odvážely na stavbu kostelů, paláců a mostů po celém Římě – u několika nejslavnějších pozdějších staveb města se traduje, že obsahují kámen z něj vzatý. Dodnes jsou vidět důlky, kde byly vydlabány železné skoby spojující travertin, jen kvůli hodnotě samotného kovu. Toto olupování, víc než jakékoli zemětřesení, je důvodem, proč je stavba tak zredukovaná oproti původnímu stavu. To, že vůbec něco přežilo, vděčí hlavně jeho ohromné velikosti – bylo ho prostě příliš mnoho na odvezení – a nakonec i změně názoru na to, čím vlastně bylo.
Proč přežilo
Koloseum přetrvalo částečně proto, že bylo příliš velké na úplnou demolici, a částečně proto, že získalo nový druh hodnoty. Do osmnáctého století se z něj stalo uctívané místo posvěcené krví křesťanských mučedníků – tradice, kterou pozdější historikové zpochybnili, ale která dala papežům silný důvod stavbu chránit místo drancovat. Vysvěcení, kříže a později záměrná konzervace i podepření prasklé vnější zdi zastavily staletí rozebírání na kámen. V moderní době se z něj stal symbol samotného Říma, přitahující miliony návštěvníků, a v roce 1980 bylo jako součást Historického centra Říma zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Stavba nakonec přežila díky tomu, že na ní lidem záleželo – nejprve jako výjimka mezi lomy, později jako památka.